Americancars.ČeskýBlog.cz

  Jednalo se v podstatě o přepracovanou verzi AMC Rebel, který byl v nabídce do modelového roku 1970 a jeho prodeje začaly povážlivě klesat. Pojmenování Matador nebylo v automobilovém průmyslu použito poprvé, stejnojmenný vůz se objevil již v roce 1960 jako Dodge. Jednalo se o vůz velikosti oblíbené Polary, který byl prodáván pouhou jednu sezónu. To AMC Matador zažil nepoměrně úspěšnější, sedmiletou kariéru. Prodalo se celkem 300.000 vozů, oblibu si získaly Matadory i v policejních složkách. Dnes je na něj pohlíženo jako na posledního zástupce full-size třídy u AMC.
  Na trh vstoupil v době, kdy mateřská značka na tom nebyla nijak špatně, prodávala ročně 250 až 270 tisíc vozů, ale oživení bylo nutné. To se podařilo a po prvních hubených letech, kdy Matadory hledali svou tvář a nikdo je neznal, si získávaly stále větší popularitu, až dosáhli v roce 1974 produkce přes 100.000 kusů. Napomohl tomu i zájem policejních složek, které si Matadory ve verzi sedan oblíbily jako kvalitní, robustní a dostatečně dynamické.
  Kořeny tohoto vozu lze vysledovat hluboko v historii, avšak pod různými jmény. Vzpomeňme z nich alespoň Rambler Classic, Rambler Rebel nebo AMC Rebel. I počet karosářských variant vycházel z tradice předchozích generací. Matador se vyráběl jako dvoudveřové kupé hardtop, sedan a kombi se čtyřmi dveřmi. Designéři připravovali na rok 1973 i kabriolet, ten se však nikdy nezačal vyrábět. Zato zcela osobité kupé spatřilo světlo světa v roce 1974, kdy vystřídalo hardtop vycházející ze sedanu. To zaznamenalo veliký úspěch, mimo jiné s ním na okruzích NASCAR série soutěžili Mark Donohue a Bobby Allison. Více informacím o něm nalzenete ve zvláštním článku. V roce 1977 vyjely z továrny Kenosha poslední Matadory typu sedan a kombi a rok 1978 byl posledním i pro coupe. Oproti Rebelu měl Matador prodloužený rozvor na 2.997 mm, jinak ale po konstrukční stránce zůstal téměř beze změn. Restyling mu přisoudil zcela novou přední masku, vyznačující se poměrně velikým množstvím chromu, “grilem” předsunutým před úroveň dvojitých světlometů a moderně tvarovaným nárazníkem. Mimoto znatelné úpravy nesla i kapota, přední blatníky a zadní světlomety. Z profilu se ale Matadory velmi podobaly svým předchůdcům – Rebelům. V roce 1974 došlo k dalšímu přepracování designu, což se projevilo především na předních partiích. Do té doby “čtyřoká” maska, která byla každý rok mírně obměňována, byla nahrazena novou, svým pojetím neobvyklou a velmi elegantní. Tvořilo ji jemné chromované žebroví, které ve střední části vystupovalo ještě více směrem dopředu. Matador měl od roku 1974 jenom dva hlavní reflektory a dva rozměrné blikače.
  Pod kapotou Matadorů bylo během let několik motorů, všechny z dílen AMC. V prvních letech byla paleta dosti široká, zahrnovala agregáty od řadových šestiválců 3,8 a 4,2, přes vidlicové osmiválce 5,0 a 5,9 s jedno, dvou i čtyřkomorovými karburátory MotorCraft, až po nejvýkonnější osmiválec 6,6 se zdvojenou výfukovou soustavou. Nabídku převodovek tvořily manuální tří i čtyřstupňové Tremec a Warner a samočinné z produkce Chrysleru rovněž se třemi nebo čtyřmi rychlostmi. Typová označení TorqueFlite 727, 904 a 998 byla pouze zaměněna za TorqueCommand. Za příplatek okolo 400 dolarů bylo možné získat tzv. Go-machine package, což byl soubor prvků výbavy zvyšujících výkon a zvyšující požitek z rychlé jízdy. Podvozek tvořila přední náprava s dvěmi příčnými rameny a zadní tuhá s příčným nosníkem. V modelech Matador sloužily k odpružení všech kol vinuté pružiny, což bylo mezi vozy značky AMC té doby neobvyklé. Tradiční ale byl brzdová soustava – vpředu disková, vzadu bubnová.
  Po ukončení výroby Matadorů již nikdy AMC osobní vozy této velikostní kategorie nevyráběl. Deset let po posledním sedanu zmizela značka z automobilového trhu.

Matador Coupe

  Kupé s oblými tvary karosérie nahradilo v modelovém roce 1974 hranatý hardtop, vycházející ještě z typu Rebel. Přišlo právě v době, kdy značka AMC slavila významné posílení své pozice na trhu (4,2 %) a její zisk převýšil hodnoty z roku 1972 až sedmkrát. Více než uspokojivé výsledky a zároveň nové regule přikazující vybavování vozů nárazníky absorbujícími nárazy do rychlosti 8 km/h, což Javelin nemohl splnit, přiměly vedení k rozhodnutí o sériové výrobě plnokrevného sportovního kupé, jež designérsky ztvárnil Dick Teague a jeho tým. Že se jednalo o skutečně unikátní tvary, o tom nemůže být pochyb. Kulaté, hluboko v tunelu zapuštěné přední světlomety, oblé boční linie a opět kulatá čtveřice zadních reflektorů byly poznávacími znameními dvoudveřového kupé AMC Matador. Velký důraz byl kladen na aerodynamiku a svým dílem se na designu podílel i závodník Mark Donohue, který s předchozí generací kupé Matador jezdil závody NASCAR. Konstruktérům se dostalo okažitého ocenění jejich práce, když ještě v roce 1973 testovaný ‘74 AMC Matador zíkal prestižní titul Best styled car od časopisu Car and Driver.

  Ačkoliv nový vůz nesl stejné označení jako sedany a kombíky Matador, sdílel s nimi pouze malou část konstrukčních prvků. Důsledkem byly obrovské náklady na zavedení do výroby, což málem vedlo k vyčerpání prostředků na investice pro celý rok. Podvozkové schéma bylo tradiční - přední kola byla nezávisle zavěšená, zadní náprava byla tuhá. Ve standardní nabídce se blýskly kotoučové brzdy vpředu s posilovačem brzdného účinku a posilovač řízení, v příplatkové pak klimatizace a rádio.

  Stinnou stránkou při nástupu Matadoru na trh v roce 1973 byly jeho sériové pohonné jednotky, které v prostředí značně zúženém přísnými emisními limity a absencí vstřikování paliva nijak svými výkony neoslňovaly. Šestiválce zastupovaly základní V6 3,8 a příplatkový 4,2, oba s jednokomorovým karburátorem, cestu k lepším požitkům z jízdy skýtaly až osmiválce 5,0, 5,9 a 6,6 litru. Nejmenší měl dvouhrdlový karburátor, největší čtyřhrdlový a prostřední možnost obou dvou. Nabídka se zmešila po roce 1974, kdy z ní zcela vymizel osmiválec 6,6. Uvedené motory byly kombinovány s přímořazenými i samočinnými převodovkami, vždy se čtyřmi rychlostními stupni.

  Od spartánské výbavy až po luxusní verze nabízela značka zákazníkům s různými požadavky. Během let se tak bylo možné setkat vedle základní verze rovněž s modely Brougham, Matador X, Cassini či Barcelona a Barcelona II. Každý byl něčím specifický a každý měl mírně odlišný charakter. Brougham byl luxusním dvoudveřovým korábem, Matador X striktně sportovním dravcem, Barcelona s interiérem z nejkvalitnějších materiálů a střechou s tzv. opera okénkem byla elegantně avantgarní. Oleg Cassini se podepsal na chromem a mědí doplněných nadstavbových modelech Brougham, pojmenovaných Cassini. Dnes jsou dvoudveřové Matadory z let 1974-1978 vyhledávanými sběratelskými kusy, přičemž nejcennější jsou verze s motory 6,6, dále pak modely Cassini a Barcelona. U všech ostatních jsou pro jejich ohodnocení nejdůležitější jejich stav a výčet příplatkové výbavy.